přenášejí vlivy prostředí přes matku. Současně však platí, že jsou všechny

znaky vrozené, neboť k získání určitého znaku interakcí se sociokulturním

prostředím musí být individuum vybaveno nezbytnou predispozicí. Každý

znak má tedy jak vrozený, tak i environmentální původ. Tvrdí, že genotyp

určuje možnosti a meze individuálního rozvoje. Prostředí pak určuje, které

z vrozených potencionalit člověka budou využity a v jaké míře. Přičemž

unikátní genotyp a unikátní prostředí spoluvytvářejí ve vývoji každého kon–

krétního individua unikátní interakci. Neexistuje prostředí, které bychom

mohli nazvat ideálním, obecným či optimálním z pohledu všech genotypů.

Každý genotyp vyžaduje specifické podmínky svého rozvinutí.

Je tedy více než jasné, že krajně vyhraněné koncepce, v popsaném pří–

padě koncepce nativismu a environmentalismu, nevedou k právě objektiv–

nímu poznání skutečnosti.

Výše nastíněný interdisciplinární přístup ke studiu socializace se tedy

nemůže v rámci jedné ze zúčastněných disciplín upnout jen k jednomu po–

hledu či k jedné části zkoumaného problému; je třeba i v konkrétních pří–

padech neustále vnímat příslušnost daného jevu k mnohem širšímu a složi–

tějšímu celku.

Za konkrétní představitele prosazování exogenních a endogenních fak–

torů socializace bývají označováni příkladně Durkheim a Freud.

Durkheim chápal společnost jako nadindividuální skutečnost, která

svým systémem hodnot, norem je člověku (jako individuu bez čehokoli

vrozeně společenského) něčím vnějším, co si postupně osvojuje. Za inte–

grující prvek označoval kolektivní vědomí, což je určitý souhrn společen–

ských podstat existující nezávisle na individuálních životech i na střídání

celých generací.

Za nejdůležitější činitele v procesu socializace, v procesu přenášení ko–

lektivního vědomí do „čisté“ individuální mysli, pokládal společenské in–

stituce a působení:

* náboženství, morálních hodnot, jazyka, které dávají jednání člověka

smysl, cíl, určují kvalitu vztahů;

* práva, norem, které jsou všeobecně uznávanou autoritou, podstatou

společenského pořádku;

* dělby práce, která je základem společenské kooperace a solidarity.

Durkheimům přístup je tak sice v podstatě sociálně deterministický,

ovšem nepopírá skutečnost aktivní účasti jednotlivce na procesu utváření

kolektivního vědomí. 

33